NA ZÁPRAŽÍ
Už mi zbývají hory, které nepřejdu;
stráně plné borůvčí,
kde slunce má svou rozhlednu,
ale dávno ji přerostl les a lidský náhončí
tu a tam myslí na oběť,
na pohanské kameny plné krystalů
a písma, jež zemřelo na vznětlivou sněť;
a pak ze všech ortelů
vybralo ten poslední;
kdo ví, jestli jediný
v němž plují nadoblační jestřábi.
Vrhají stín, nabízejí vzrušení;
modlitby ne za mne, ale za tvé zjitření.
Někdo čeká na zápraží, je až ze Sáby.
Vladimír Stibor 12. srpna 2023
Básně pana Stibora na tomto blogu sleduji už pár týdnů. Všechny byly jedinečné, ale tento sonet mne opravdu zaujal od začátku až do konce - od hor, které už nepřejdu až po královnu ze Sáby, která čeká na zápraží.
OdpovědětVymazatSvatka
Jsem věru potěšen a děkuji. Přeji krásné dny, Vladimír S.
OdpovědětVymazatBáseň je nejen jedinečná, ale je to báseň, která má příběh. A ten osloví i člověka, který běžně poezii nečte. Právě proto se píše poezie aby oslovila a povznesla naše duchovno. Libuše
OdpovědětVymazat