UMĚNÍ DOTEKU

 

 

V mezeře, která nás dělila

na letmý dotek

někdo rozsvítil zelená světla,

moje oblíbené (o)záření klidu.

 

Chtěl jsem se dotknout

zeleného jasu,

někdo však zašeptal:

 

Zadrž, dotýkat se světel je zakázané!

 

Vysvětlil jsem, že zelená je moje barva,

vyhrnul levý rukáv košile,

ukázal předloktí, 

 

kde jsem měl vytvořeno

tetování lesního hvozdu.

 

Kdo Ti to udělal?

vyzvídal Hlas.

 

Oba jsme věděli, že zelená barva

ze světa, který jsme znali

již dávno vymizela...

 

... jak se myslelo.

 

Dostal se mi pod kůži,

vryl tam své Vzpomínky,

vysvětlil jsem.

 

Ihned pochopil, Koho myslím.

 

On

 

Stvořitel, který padl,

navždy skryl se do zelené,

aby chlapci předal umění

dotýkat se světel

 

(nejen v jasu zelené).

 

Ten chlapec dospěl v Muže,

stal se básníkem

& odkrývačem času.

 

Chlapec, v jehož umění Doteku

světla pohasínala

v plápolajícím umírání,

a rovněž žhnula i tepala

v duhovém Zázraku.

 

Žila si vlastním zbarvením,

jako Muž životem,

který se mu vybarvoval

podle momentální básně.

 

Básně života,

dávné hříčky,

jež každý básník vykouzlí

svými ústy

pokaždé

jinak & přesto se stejným zaujetím.

Cítíte ten pocit?

To jehličky světel 

pod kůží 

vytváří Vaše Vzpomínky.

 

TOMÁŠ  PŘIDAL