ŘEKA

 Řeka

loudavá stezka,

v peřejích přestávek

si pohrává s kaménky jak děcko.

Když večer plačící mlhou

visí nad zátokou,

tu vydechují tůní zamlklé lekníny

a v hlubinách myšlenky kvasí.

A nyní přišel, řeko, čas,

kdy říkej, že jsi věčně mladá

a že stárnu,

že prchneš v okamžení, kdy se zastavím,

že zemru.

Říkej, co chceš,

vždyť jsem tě přišpendlil

napínáčky slov na bílý papír.

BOHUMIL  HRABAL

Je docela možné, že tato báseň je o řece Otavě.

Spisovatel Bohumil Hrabal jezdíval často do

lázní Vráž u Písku a když jsem se tam s ním potkala,

tak mi vyprávěl, že chodí na dlouhé procházky

až k Otavě, která jej fascinuje. A že o ní napsal

báseň. Setkala jsem se s ním 25. července 1965,

když jsem si byla podepsat některé jeho knihy.

Dlouho jsem tuto báseň hledala, až jsem ji našla ve sbírce

Ztracená ulička (1991). 

/Fotografie řeky Otavy - Antonín Mareš/