PODAŘILO SE !
Jak najít "sluníčko", když znáte jen jméno a místo bydliště
a vlastně jste se naposledy viděly před 27 lety ? Pravda, vždy
na její narozeniny jsem posílala gratulaci, ale kdoví, zda
došla ? Jak čas běžel a doba setkání se oddalovala, tak zůstala
jen vzpomínka na něco, co nikdy nezapadne. Kupodivu, já
zapomněla přístupové kódy k databázi a různé další údaje,
ale tento příběh, který vám budu vyprávět, zůstal někde
nahoře. Možná jsem už o tom i psala, ale vzhledem k tomu,
že vyhledávací lišta má pořád nějaké nedostatky,
tak jsem to zatím nenašla.
V lednu 1987 jsem byla hospitalizována na stomatochirurgické
klinice. Byl to pokoj se třemi lůžky. Ležela tam jakási starší
paní z Valašska a ob den za ní jezdil syn, který jí vozil čerstvě
nadojené mléko. Já vždy dala sklenici nahoru na skříň, protože
jako jediná jsem mohla chodit. Teplem mléko zkyslo a tato kyška
z domácího mléka byla doslova lahůdkou, která hojila moje rány
po dvaatřiceti zubech. Paní měla s sebou taky kufr různých
sešitových románů tzv. červené knihovny a tak tam vládla
docela pohoda. Pak přivezli mladou holčinu po dopravní
nehodě. Byla celá obvázaná a vypadala jako mumie. V obličeji
prý má samé kamínky a tzv. silniční vyrážku. Zprvu jsme kolem
ní "chodily" po špičkách. Ale ona byla ohromně statečná a záhy
se stala naším sluníčkem. Jednou jsem nahlédla do její karty
a zjistila jsem, že bude mít narozeniny. Sedmnáct let! Jenže
chodit jsem mohla jen po pokoji a z toho nevykouzlíte nic.
Ale já tajně obešla celé oddělení a od všech pacientů vybrala
příspěvky a pak jsem pověřila jednu sestřičku, aby koupila
památník. Napsali jsme tam věnování a asi taky básničku
a naší milé Šárince, kterou milovali mladí i staří, jsme
k těmto kouzelným narozeninám popřáli. Ty její rozzářené
oči vidím do dneška. A jakou měla radost.
Od té doby jsme
si psaly. Dneska ráno jsem si uvědomila, že bych jí měla
k 44. narozeninám pogratulovat, ale kam to poslat? A tak
jsem začala na netu hledat. Pak jsem objevila stejné jméno,
věk a email. Napsala jsem a pogratulovala. A opravdu.
PODAŘILO SE.
Stal se zázrak ! Adresátka se divila, odkud znám její adresu,
Ale hlavně byla mile překvapená a já taky. Ráda dělám
radost, když mohu.
Takže Šárinko, moje sluníčko,
srdečně gratuluji!
To je krásný příběh! Až mám "husinu", určitě jste měly obě dvě velikou radost, že jste se našly a věřím, že už se neztratíte.
OdpovědětVymazatTo je tak krásné. Hodně štěstí
OdpovědětVymazatOpravdu moc krásné. To by si Viewegh nevymyslel. Blahopřeji vám oběma k tomu, že jste se našly.
OdpovědětVymazatDnes mám 44. narozeniny a stále vzopomínám na své sedmnáctiny. Hrůzné zážitky z hrůzné autonehody, smrt kamarádky a ošklivá zranění v obličeji v "nejkrásnějších" takřka dospěláckých letech. Jak dál???Jak žít??? A z nemocnice do nemocnice...
OdpovědětVymazatPotkala jsem spoustu spolutrpitelů, někteří slovem uměli ublížit - nezapomenu na paní, která pojmemovala mé zranění slovy "mrzák na obličej". Ublížila velice. Ale naštěstí převládali hodní lidé, na které nikdy nezapomenu!!!A k těm patří paní Hanička a kolektiv olomouckých pacientů v lednu 1997. Opravdu nikdy !!! nezapomenu na krásné přáníčka k mým 17. narozeninám-snažila jsem se jít dál a našla jsem pomoc u Vás. Podporu, sílu, pochopení v mé nelehké situaci. I když jsem se snažila být silná, pomoc jsem potřebovala. Kamarádství s Vámi, Haničko, bylo silným motorem a já jsem nic nevzdala. A říkali jste mi "Sluníčko".
Představte si, že jsem toto slovíčko slyšela i později od mých přátel a vždy jsem zavzpomínala na chvíle s Vámi. Je to kouzelné slůvko a dnes, kdy jsem si přečetla Váš email - říkala jsem si, že je to zázrak, kouzelný den, znamení...
Tu radost, kterou jsem pocítila po přečtení emailu, to se nedá napsat...
Děkuji z celého srdce za to, že jste nezapomněla, že jste mě chtěla najít a našla, děkuji za nezapomenutelné sedmnácté narozeniny, děkuji, že jsem Vás potkala, děkuji za Vaši pomoc...
Hani, to je nádherný příběh. Ty jsi taky takové sluníčko i mé dceři si dokázala rozzářit oči, když měla v úterý narozeniny. Vždy víš jak na to. Moc ti za to děkujeme.
OdpovědětVymazat[4]:Milá Šárinko, uber ještě deset let.
OdpovědětVymazatPsal se 16. leden 1987. Letí to. Taky pro mne se dnešní den prozářil. Jakoby i sluníčko vysvitlo, ale jen v našem srdci. Jinak je pošmourno, ale asi i ve Valmezu.
To je hodně typické. I pro mě jsi jistotou, která hlídá, abych nezapomněla na něco příjemného u druhých. I ofic gratulacemi, i soukromými mejly. Radost z nezapomenutých narozenin nebo jmenin zná hodně z nás - z rukou a "pera" naší Otavínky. Mejl od "sluníčka" je ti určitě pěknou odměnou...
OdpovědětVymazat[4]: Mé zlomové životní datum bylo 31.10.1986 a psal se leden 1987 (ne 1997)
OdpovědětVymazatLidičky, to mně nedělejte. Já dojetím brečím...
OdpovědětVymazatStále věřím a věřit chci, že na světě je mnohem více dobrých lidí než těch druhých...
Jsem dojata k slzám. To musel být skvělý zážitek, který zůstane v mysli na věčnost.
OdpovědětVymazatTo je vážně příběh jako z Bakalářů (v dobrém slova smyslu). Byl to nádherný nápad a Šárka musela být opravdu překvapená. A byl to nápad od srdce, nic komerčního! A že se ti podařilo po letech najít její adresu a popřát jí znovu, Otavínko, to je neuvěřitelné.
OdpovědětVymazatPak, že zázraky se nedějí.
[4]: Šárko, i když vás neznám, dovoluji si také pogratulovat k narozeninám. Asi jste si toho prožila hodně, ale zase jste poznala, jací lidé jsou - a že nejsou všichni špatní, naopak, andělé na zemi existují.
OdpovědětVymazat[12]: Moc Vám děkuji .... andělé existují a jeden mě znovu našel .... paní Hanička. Ze všech komentářů vím, že pomáhá spoustu lidem a já jsem toho také důkazem ... Je to zlatý člověk
OdpovědětVymazat[13]:Milá Šárinko!
OdpovědětVymazatTolik chvály si ani nezasloužím. Sama jsem měla radost, že email nebyl zbytečný.
Já už nyní vštšinou gratuluji přes počítač, protože je to rychlejší. Měly jsme obě radost.
Moc ktásný příběh, přrji zdravičko.
OdpovědětVymazat