U ŔEKY

V zádumčivém šplouchání řeka plyne

v hlubokých březích;

nad ní zpívají stožáry lesů.

Světlo se v bělostné racky rozstříklo,

kteří si stříbří modrem vln křídla.

Radostné nebe pluje nad námi

na lodi léta.

Na břehu řeky pod skalami jdeme dva,

já a moje samota.

Vzpomínám ještě, když jsem byl dítětem:

děda nám vyprávěl o princeznách.

Bývaly zlatovlasé,

přijížděly na lasturách

s roztouženou hvězdou na čele

z křišťálu vodních paláců.

To už je dávno.

Kudy jsem došel až k této řece?

Snad je to ostří meče mých tužeb.

Jsou tu jen smutné skály rozeklané,

s fluoreskující zelení mechu.

Stojím na břehu:

v srdci příboje vln,

toužebné nebe nad hlavou

a v duši tichou větu:

Čekám tu dlouho, čekám tu marně;

něco jsem vysnil, co nepřijde.

A noc proudila jako modrá řeka v zlatém řečišti,

budila moje svítání.

                                                                                                      (Foto: Jan Vávra)

Z oceněného díla Josefa Kostohryze,

které se stalo Knihou roku 2009.