ALFRÉD RADOK
Před 95 lety - dne 17. prosince 1914 se v Kolodějích nad Lužnicí u Týna nad Vltavou narodil Alfréd RADOK, český divadelní a filmový režisér, teoretik, dramatik a scénárista.
Bratr filmového režiséra Emila Radoka (1918-1994), otec operního režiséra Davida Radoka (* 1954). Čtyři roky navštěvoval reálné gymnázium v Českých Budějovicích (1926-30), kvintu (i přes opakování) nedostudoval na reformním reálném gymnáziu v Prachaticích (1930-32), nakonec však maturoval na Obchodní akademii v Písku (1936). Dva roky byl vojákem prezenční služby, sloužil i v Olomouci, kde se seznámil s Marií Tesařovou (1922-2003), svou pozdější ženou a spolupracovnicí. Do civilu byl propuštěn až po mobilizaci koncem listopadu 1938. Zapsal se na novinářské oddělení Svobodné školy politických nauk v Praze. Po 17. listopadu 1939 se s bratrem Emilem Radokem krátce ukrýval jako zemědělský dělník na osamělém statku blízko Sušice. Začátkem 1940 se oba stali úředníky Janyškovy továrny na klobouky ve Valašském Meziříčí. V polovině téhož roku zde Radok se členy sokolské Mladé scény realizoval svou první významnou režii (Krále Lávru K. H. Borovského). Díky ní se od podzimu stal asistentem režie u E. F. Buriana v divadle D 41.
První jeho režií v profesionálním divadle (pod pseudonymem Vladimír Bureš) byla inscenace Šrámkova Ostrova veliké lásky v Městském divadle v Plzni (duben 1942). V lednu 1943 dostal pro svůj položidovský původ výpověď. Byl přijat v Praze do Městského divadla na Vinohradech, fiktivně jako úředník, ve skutečnosti jako lektor. Na počátku roku 1944 vinohradskou divadelní budovu dostala činohra Národního divadla a Radok přešel do Lidového divadla Uranie. V září 1944, kdy bylo vydáno nařízení o zastavení provozu divadel na území protektorátu, byl Radok internován v táboře Klettendorf u Vratislavi. V lednu 1945 odtud uprchl.
Ihned po válce se stal režisérem Divadla 5. května (mj. zde režíroval svou hru Vesnice žen a zahájil dlouholetou spolupráci se scénografem Josefem Svobodou). V sezoně 1946/47 působil v Divadle satiry jako umělecký vedoucí (spolu s Oldřichem Lipským) a režisér, souběžně vyučoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1946-48). V roce 1947 se vrátil do Velké opery 5. května (která vznikla jako samostatný soubor z operního souboru Divadla 5. května), a po jejím administrativním zrušení přešel do Národního divadla, kde již dříve režíroval pohostinsky. Roztržka se šéfem činohry Jindřichem Honzlem jej v červenci 1949 přivedla do FS Barrandov a jeho Divadla státního filmu. V letech 1950-54 působil ve Vesnickém divadle, od sezony 1954/55 opět v Národním divadle (do 1959, nejvýznamnější z jeho režií tu byl Osbornův Komik). Roku 1957 byl Radok jmenován uměleckým vedoucím kulturních pořadů v čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu: se spolupracovníky přivedl na svět Laternu magiku a představení Expo 58, jemuž se dostalo velkého mezinárodního uznání. Se stejným týmem vytvořil i pražské představení Laterna magika II (1960). Z funkce šéfa a režiséra Laterny magiky byl však odvolán a musel odejít i z činohry Národního divadla. Na konci roku 1960 byl přijat do Městských divadel pražských. Do Národního divadla se vrátil v sezoně 1965/66.
Po srpnové invazi 1968 odjel přes Německo do Švédska (inscenace Molierova Misantropa v Göteborgu). Již před svou emigrací pohostinsky režíroval ve Varně (1957), Vídni (1965), Mnichově (1965), západním Berlíně (1966) a Bruselu (1967). Po odchodu pak v göteborgském Folkteater vytvořil třináct inscenací, dále režíroval v Belgii (1969) a v Německu (jeho dramatizací Böllovy povídky Klaun bylo v roce 1970 otevřeno divadlo Schauspielhaus v Düsseldorfu). Poslední Radokovou inscenací byli Mrožkovi Emigranti v lednu 1976 v norském Bergenu. Na jaře 1976 byl pozván do vídeňského Burgtheatru, aby zde uvedl dvě aktovky Václava Havla. Uprostřed příprav však zemřel na pátý infarkt; pochován je v Göteborgu.
První jeho režií v profesionálním divadle (pod pseudonymem Vladimír Bureš) byla inscenace Šrámkova Ostrova veliké lásky v Městském divadle v Plzni (duben 1942). V lednu 1943 dostal pro svůj položidovský původ výpověď. Byl přijat v Praze do Městského divadla na Vinohradech, fiktivně jako úředník, ve skutečnosti jako lektor. Na počátku roku 1944 vinohradskou divadelní budovu dostala činohra Národního divadla a Radok přešel do Lidového divadla Uranie. V září 1944, kdy bylo vydáno nařízení o zastavení provozu divadel na území protektorátu, byl Radok internován v táboře Klettendorf u Vratislavi. V lednu 1945 odtud uprchl.
Ihned po válce se stal režisérem Divadla 5. května (mj. zde režíroval svou hru Vesnice žen a zahájil dlouholetou spolupráci se scénografem Josefem Svobodou). V sezoně 1946/47 působil v Divadle satiry jako umělecký vedoucí (spolu s Oldřichem Lipským) a režisér, souběžně vyučoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1946-48). V roce 1947 se vrátil do Velké opery 5. května (která vznikla jako samostatný soubor z operního souboru Divadla 5. května), a po jejím administrativním zrušení přešel do Národního divadla, kde již dříve režíroval pohostinsky. Roztržka se šéfem činohry Jindřichem Honzlem jej v červenci 1949 přivedla do FS Barrandov a jeho Divadla státního filmu. V letech 1950-54 působil ve Vesnickém divadle, od sezony 1954/55 opět v Národním divadle (do 1959, nejvýznamnější z jeho režií tu byl Osbornův Komik). Roku 1957 byl Radok jmenován uměleckým vedoucím kulturních pořadů v čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu: se spolupracovníky přivedl na svět Laternu magiku a představení Expo 58, jemuž se dostalo velkého mezinárodního uznání. Se stejným týmem vytvořil i pražské představení Laterna magika II (1960). Z funkce šéfa a režiséra Laterny magiky byl však odvolán a musel odejít i z činohry Národního divadla. Na konci roku 1960 byl přijat do Městských divadel pražských. Do Národního divadla se vrátil v sezoně 1965/66.
Po srpnové invazi 1968 odjel přes Německo do Švédska (inscenace Molierova Misantropa v Göteborgu). Již před svou emigrací pohostinsky režíroval ve Varně (1957), Vídni (1965), Mnichově (1965), západním Berlíně (1966) a Bruselu (1967). Po odchodu pak v göteborgském Folkteater vytvořil třináct inscenací, dále režíroval v Belgii (1969) a v Německu (jeho dramatizací Böllovy povídky Klaun bylo v roce 1970 otevřeno divadlo Schauspielhaus v Düsseldorfu). Poslední Radokovou inscenací byli Mrožkovi Emigranti v lednu 1976 v norském Bergenu. Na jaře 1976 byl pozván do vídeňského Burgtheatru, aby zde uvedl dvě aktovky Václava Havla. Uprostřed příprav však zemřel na pátý infarkt; pochován je v Göteborgu.
Radok přispíval do periodik: Lubina (Frenštát pod Radhoštěm), Program D 41, Nedělní noviny, Divadelní a filmové noviny, Divadlo, Divadelní noviny, ale především téměř do všech divadelních programů her, které uváděl na jeviště.
Soupis Radokových divadelních režií obsahuje 72 položek, z toho sedmkrát jde o režie jeho vlastních textů. Většinu ostatních inscenovaných textů sám upravil (i když jako autor textové úpravy byl explicitně uveden pouze ve dvanácti případech).
Podle vlastních scénářů Radok režíroval filmy Daleká cesta (1949, sc. + Erik Kolár a Mojmír Drvota), Divotvorný klobouk (1952, podle V. K. Klicpery) a Dědeček automobil (1956, sc. + Adolf Branald, podle Adolfa Branalda), film Dědeček automobil byl v roce 1957 odměněn na V. MFF San Sebastián /Španělsko/ Stříbrnou mušlí a cenou filmové kritiky. Scénář filmu Divotvorný klobouk se v roce 1964 stal základem představení inscenovaného v Divadle Jiřího Wolkera. - Pro Čs. televizi vznikl film V pasti (1955, podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně?) a inscenaci Šach mat (1964, podle povídky Stefana Zweiga Královská hra). Režíroval zde rovněž hru Liona Feuchtwangera Ďábel z Bostonu (1957). Pro mnichovskou televizi pak režíroval inscenaci Die Berufe des Herrn K. (1969, podle Franze Kafky). - Pro Čs. rozhlas upravil a režíroval hru Lišák Pedro (1955, podle komedie Miguela de Cervantese). - Pro loutkové divadlo i pro Čs. televizi byla upravena hra Podivné příhody pana Pimpipána (1964, s Marií Radokovou). - Zdeněk Hedbávný časopisecky vydal z Radokovy pozůstalosti hru Balada stínů (Divadelní revue 1994, č. 4), napsanou 1942 a podepsanou pseudonymem Vladimír Bureš. V rukopisu zůstává Radokova autobiografie (naposledy uložena v archivu Jiřího Cieslara). - Radok byl in memoriam vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně (1991). - Od 90. let je udělována Cena Alfréda Radoka v osmi divadelních kategoriích. - Používal pseudonymů Karel Kat, Vladimír Bureš a šifer Č-dok, -r., k. k. a R. R.
Soupis Radokových divadelních režií obsahuje 72 položek, z toho sedmkrát jde o režie jeho vlastních textů. Většinu ostatních inscenovaných textů sám upravil (i když jako autor textové úpravy byl explicitně uveden pouze ve dvanácti případech).
Podle vlastních scénářů Radok režíroval filmy Daleká cesta (1949, sc. + Erik Kolár a Mojmír Drvota), Divotvorný klobouk (1952, podle V. K. Klicpery) a Dědeček automobil (1956, sc. + Adolf Branald, podle Adolfa Branalda), film Dědeček automobil byl v roce 1957 odměněn na V. MFF San Sebastián /Španělsko/ Stříbrnou mušlí a cenou filmové kritiky. Scénář filmu Divotvorný klobouk se v roce 1964 stal základem představení inscenovaného v Divadle Jiřího Wolkera. - Pro Čs. televizi vznikl film V pasti (1955, podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně?) a inscenaci Šach mat (1964, podle povídky Stefana Zweiga Královská hra). Režíroval zde rovněž hru Liona Feuchtwangera Ďábel z Bostonu (1957). Pro mnichovskou televizi pak režíroval inscenaci Die Berufe des Herrn K. (1969, podle Franze Kafky). - Pro Čs. rozhlas upravil a režíroval hru Lišák Pedro (1955, podle komedie Miguela de Cervantese). - Pro loutkové divadlo i pro Čs. televizi byla upravena hra Podivné příhody pana Pimpipána (1964, s Marií Radokovou). - Zdeněk Hedbávný časopisecky vydal z Radokovy pozůstalosti hru Balada stínů (Divadelní revue 1994, č. 4), napsanou 1942 a podepsanou pseudonymem Vladimír Bureš. V rukopisu zůstává Radokova autobiografie (naposledy uložena v archivu Jiřího Cieslara). - Radok byl in memoriam vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně (1991). - Od 90. let je udělována Cena Alfréda Radoka v osmi divadelních kategoriích. - Používal pseudonymů Karel Kat, Vladimír Bureš a šifer Č-dok, -r., k. k. a R. R.
(Slovník české literatury po r. 1965 - web)
Komentáře
Okomentovat