STROMOVÁ
Viděl jsem stromy
Moře stromů
Koupaly své kmeny
Ve vodě listoví
Viděl jsem bizony
Běželi lesem
Poráželi stromy
Listy zkrápěla voda
Byly mokré
Byly vážné
Byly moje
Jedině moje oči
Ucítily těžkou půdu
Pod nohama
Zapouštěly slepé kořeny
Setrvaly na věčném místě
Tisíce povážlivých létozim…
Ač jsem mlád
Byl kdysi
Cítím ten prázdný větřík
Pořád se stejnou tváří
Uvnitř těla
Dušní schránky
Jako když jsem mámě
Kradl stříbrné klíče
A zkoušel odemknout
Kmeny stromů
Nikdy se neotevřely
Ale já pochopil
Spoustu skrytých významů
Vrytých do jejich struktury
Podle zvrásněné kůry
Na matčině stromě
Jsem poznal
Kdy přijde zvrhlá bouře
Kdy ona otevře nitro
Vypustivše hromové jezdce
Ale kdy přijde Ta pravá láska
Kdy zaklepe na můj strom…?
Možná jsem jen malý klacek
To nevím doteď…
Tomáš Přidal

Číst a zamýšlet se nad slovy mladého básníka - to už patří k nedělnímu ránu. Nejsem literární kritik, jen okouzlená čtenářka poezie, která se snaží vniknout hlouběji pod smysl slov. Děkuji za tuto možnost.
OdpovědětVymazatSvatka
V každé básni hledám smysl a hloubku slov. Tentokráte nás básník zavedl ve své fantazii do pravěku. Hledá stopy života a v sobě snad malého kluka. Libuše
OdpovědětVymazat