NAŠE DĚTI

   

 

Kam schovala se křídla čapí,
slyšte, maličký se probouzí,
slzy štěstí rodičku skrápí,
po náročné porodní explozi.

    Její dítko roste čile k světu,
sama by za něj život položila,
snaží se ze skřeků poskládat větu,
přec v jednoduchosti tkví ta pravá síla.

Děti, to je naše radost
v hávu malé bytosti,
naše rodičovská slabost,
rozmile přehnané vlídnosti.

I když už dospějí a mají své rodiny,
pro nás to budou vždy naše děti,
od narození po poslední života hodiny,
a vězte, že čas nám strašně rychle letí.

Tak važme si toho, že je máme,
neberme jim naděje a plňme jejich přání,
každý v životě bere úlohu, kterou všichni poznáme,
totiž to, že stane se rodičem, co vlastní krev brání...

                            TOMÁŠ  PŘIDAL