VĚČNÉ VARIACE

 

VĚČNÉ VARIACE

Tomáš Přidal

 

Otevírám křídla bezměsíčné noci,

letí vstříc tahům teplých štětců,

boří světlo, nahrazující oživlý stín,

v duši má zastoupení i křivý chlad.

 

Zamávám na pozdrav křídly

motýlím dětem s hlavami květin,

sleduji, jak krásně rostou,

sleduji roky jejich dospívání...

 

Už ani my nejsme děti!

 

Učíme se používat nástroje osudu,

učíme se žít po boku se světem;

víme, že nám jde v patách,

ale to my! zanecháváme hlubší otisky stop,

 

kdy se rozejdeme,

abychom následně mohli zastavit

to věčně krvácející srdce

zlým předsudkům a lžím.

 

Možná je i jedenácté přikázání:

Nepřebásním realitu,

avšak, půjde-li má Múza se mnou,

i svět mi otevře své nedozírné taje,

jako když jsem poprvé

 

popatřil zpříma do očí své Bohyně,

z kterých je však přísně zakázáno číst!

 

Kdoví...

 

Svět zatím drží pohromadě,

běsnění nepřestává,

ale nebude hřmít napořád...

 

Ne, pokud v nás bude růst láska

& svět se k nám neotočí zády,

jako my pravdě do očí;

pravda nám vždy ukáže směr.

V našich očích správný.

 

(i v bezpráví, jakým svět, žel bohu, zůstane)

Ve věčné variaci na tuto nezvratnou skutečnost.