MIKOLÁŠ ALEŠ NAVŠTÍVIL OLOMOUC

 Před 170 lety dne  18. listopadu 1852 se narodil v Miroticích v rodině obecního písaře Mikoláš ALEŠ, jako jeho třetí syn. Matka se jmenovala Veronika, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se rodina roku 1856 přestěhovala do Písku, pak do Prahy a roku 1856 se vrátila do Mirotic. Roku 1862 ho dal otec zapsat do hlavní školy v Písku. Ve městě už studovali jeho starší bratři  František a Jan.  Sourozenci bydleli společně v podnájmu na různých místech, naposledy v domě na rohu Masokrámské a Ningrovy ulice u strýce Tomáše Famfuleho, který 14 let sloužil za napoleonských válek u jízdy.  Podle Alšova vypravování ho A. Jirásek zpodobnil ve Skalácích jako vysloužilce Užďana. Na domě

 č. 13, dnes nově přestavěném, malíře připomíná busta od J. Jiřikovského. Mikoláš pokračoval ve studiích na gymnáziu (1866-1867), které však ve 3. třídě opustil. Krátce se učil u píseckého malíře a dekoratéra F. Mildeho. Pak studoval na reálce, ale ani tu nedokončil a roku 1869 odešel do Prahy na Akademii, která však nesplnila jeho očekávání.Byl ovlivněn historizující malbou, stylově pozdním romantismem. Roku 1872 debutoval jako karikaturista v humoristickém časopise Paleček, kam ho doporučil L. Stroupežnický, pocházející z Cerhonic. Po odchodu z Akademie mu poskytl útočiště v Suchdole u Prahy statkář A. Brandejs, pro nějž vytvořil řadu obrazů, kreseb i malovaný nábytek. 

 

                                                                   22 letý Mikoláš Aleš

 

Roku 1878 zvítězil s F. Ženíškem v soutěži o výzdobu foyeru Národního divadla s cyklem Vlast a stal se tak jedním z představitelů tzv. generace Národního divadla. Roku 1879 se oženil s Marií (Marynou) Kailovou z Bud u Mirotic.U příležitosti otevření Národního domu v Olomouci byl Mikoláš Aleš pozván do Olomouce na Hanácký ples a pobyl zde od 9. do 14. února 1888. Bydlel u advokáta JUDr. Juliuse Ambrose (1855-1925), mecenáše výtvarného umění. Nakreslil pozvánku na ples, taneční pořádek a kostýmní návrhy k půlnoční scéně Nastolení krále Ječmínka.
Od 80. let 19. stol. se z důvodu existenčních potíží věnoval více kresbě a knižní ilustraci, jejíž úroveň  v Čechách výrazně pozvedl. Ilustroval např. Rukopis královédvorský a zelenohorský, romány a povídky K. V. Raise, A. Jiráska, J. Arbese, knihy pro mládež atd. V roce 1896 navštívil též Pustevny, Radhošť, Frenštát a Nový Hrozenkov. Od 90. let Aleš úspěšně navrhoval nástěnné malby a sgrafita na průčelí domů Praze, Plzni, Pardubicích, Slaném a Vsetíně, Uplatňoval tam často mytologické, historické a české národní motivy. Důležitou součástí jeho tvorby se stala karikatura (např. v časopisech Šotek, Humoristické listy aj.). Navrhoval divadelní dekorace pro činohru Národního divadla a jako výtvarník spolupracoval s loutkovým divadlem. Podílel se např. na výzdobě Obecního domu a Staroměstské radnice. Alšovo dílo z počátku 20. století je intimnější a výrazně se v něm projevuje jeho vztah k ornamentalismu. Z oblasti knižní ilustrace je nejznámější Špalíček národních písní a říkadel. Mikoláš Aleš měl čtyři děti; dcera Maryna se stala malířkou, uchovávala památky na svého otce a spolupracovala na knihách věnovaných jeho dílu.
Do Písku, odkud pocházeli jeho předkové, a do rodných Mirotic se často vracel, mnohé jeho práce čerpaly látku z Prácheňska. Koncem 19. století realizoval J. Bosáček podle Alšových návrhů výzdobu kostela ve Vodňanech, v Písku cyklus Alšových obrazů z historie města na Dvořáčkově hotelu (později Otava). Aleš proto přijel do města svých studentských let a při té příležitosti navštívil Zvíkov, který od mládí obdivoval. Navrhl také výzdobu novorenesančního Kodlova domu v ul. Národní svobody. Naposled navštívil Písek roku 1912 u příležitosti jubilejní krajinské výstavy, jejíž součástí byla i výstava jeho díla. Bylo na ní více než 200 Alšových prací. Mikoláš Aleš zemřel 10. 7. 1913v Praze, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.

O Vánocích bylo zvykem vystřihovat Alšův betlém a skládat pod stromeček a pokud si pamatuji,

doma jsme ho dělali několikrát, protože papír moc dlouho nevydržel.