PĚTIDENNÍ ŠOKOVÁNÍ
Začalo to úpornými bolestmi nohou a vystřelováním z bederní páteře do paty. Bolesti se stupňovaly a já přestala chodit. Nemohla jsem do obchodu a ani nikam jinam. Čili 17., 18., 19., 20. a 21. září jsem pobývala na dvorním prostoru na lavičce. Dne 17. září jsem měla objednaného brigádníka, aby pomohl krabice s CD, sovami a štosovacími krabicemi přemístil na polici u stropu a s různými dokumenty a kresbami na knihovní regály. Už jsem to nechtěla rušit. Po obědě jsem se zase sama snažila rozpohybovat s nadějí, že to bude lepší, ale opak byl pravdou. V pátek jsem se už nepostavila, nohy jakoby ochrnuly. Musela jsem polehávat skoro celý následující den. V sobotu večer jsem se dozvěděla, že sousedka, která koncem srpna zemřela, zanechala v počítači jakýsi seznam kreseb svého manžela, které jsem si měla vypůjčit před více jak dvěma lety, v den, kdy byla neděle a já byla mimo dům (jak jsem následně zjistila podle svého deníku). A ani nevím oč jde podle názvů. Pravda, občas jsem si na chvilku něco půjčila, abych si ofotografovala grafiku na ilustraci, ale jen na 2 či 3 dny. O víkendu jsme se nevídaly, protože to k ní chodila rodina. Ale už je na mráčku a její děti chtějí kresby vrátit anebo uhradit. Celou noc jsem rozčilením nespala a tlak se mi zvedl na 220. Asi stresem. Ale nemám se jak bránit.
Jak se v neděli stěhoval opuštěný byt, podařilo se zablokovat výtah. V domečku, kde žijí čtyři vozíčkáři a převážně starší obyvatelé, velký problém. Pravé poledne a sluníčko bez stínu a vozíčkář před výtahem s plnou taškou jogurtů a potravin lehce zkazitelných. Co dělat? Výtahová služba non-stop má pro kraj jednoho opraváře přes víkend. A ten prý odjel do Šumperka a tak snad k večeru můžeme počítat s jeho návštěvou. A tak se sešli dobrovolníci ve věku devadesátek, aby pomohli odnosit nákup do 2. patra a zároveň zvládli přes schody pomoci i handikapovanému jedinci. Pak se ještě pokazil zámek u dveří a najednou, kde se vzal tu se vzal mladý muž se světlými vlasy, který vylézal z vnitřku výtahu přes křeslo. Řekl, že sem jel hned ze Šumperku a upřednostnil náš Dům "pokojného stáří" (jak se prý jmenujeme od 1.9.2020). Ten ochotný opravář se jmenuje Daniel Pavelka a patří mu náš dík!
Vzhledem k tomu, že nemohu vysedávat u počítače, nepsala jsem pět dnů ani řádek. Tolik navysvětlenou.
Haničko,to jsem ráda,že jsi se ozvala. Měli jste pech,vše co se mohlo se pokazilo,navíc nožky. Kdo nezažil, neuvěří jaký stres jeden prožívá, když nechtějí spolupracovat.
OdpovědětVymazatMladý muž zaslouží pochvalu.
Přeji brzké uzdravení - a díky za vysvětlení.
OdpovědětVymazatHani, pokud máš záznam ze svého deníku, že jsi nebyla doma a nemohla si vypůjčit cokoliv, tak se braň. Mají nějaký soupis tebou podepsaný? To je nehorázné něco chtít,zřejmě chtějí něco získat. t by ovšem museli řádně doložit. Nenech se trápit. Ty bolesti člověka sužují a okolnosti ještě napomáhají,viď? Přeji brzkou nápravu všeho nedobrého.
OdpovědětVymazatHaničko, to je přímo příběh jako z hororu. A co ty voje nožky? Ani nevím, jak to dopadlo. Brzy ti zase zavolám. Drž se!
OdpovědětVymazatLibuše
OdpovědětVymazatHaničko - Otavínko!
Koukám, že život v Domě pokojného stáří je dobrodružný a plný zvratů. Jste na tom všichni podobně, tak nezapomínáte, že jste také lidé, kteří si vzájemně pomáhají. Ještě že přišel ten opravář.
Ta situace s těmi obrázky je nepříjemná, ale kdo má čisté svědomí, ničeho se nebojí. Někdy umí být lidé velmi nepříjemní a člověka to vytočí. Ale je potřeba to " přejít".