MÍRA BARABÁŠ A JEHO CESTA K HUDBĚ
Míra Barabáš pochází z malebného jihočeského města Písku. Města studentů, básníků a muzikantů. Tady se začala rozvíjet i jeho cesta k hudbě. Nepochází ani z rodinné tradice, neb rod Barabášů je rodem stavařským, ani z nutnosti pubertální rock'n'rollové revolty. Za všechno může zaprášená trubka, léta uložená na půdě, na kterou kdysi amatérsky hrával Mírův otec. "Objevil jsem ji tam, když mi bylo asi pět let. Žádný z mých bráchů, byť je jeden o třináct a druhý o šest let starší, ji neufoukl a já jsem na ni začal tak nějak rovnou hrát a vzalo mě to. Od deseti let jsem pak začal v Písku chodit do hudebky k panu učiteli Oldřichu Kinkorovi, což byl člověk, který ve své době vedl jeden z nejlepších amatérských bigbandů. Mě samozřejmě nejvíc bavil basket a hokej, ale když jsem byl v osmé třídě, založil pan Kinkor při hudební škole v Písku taneční orchestr a mě najednou muzika přitáhla úplně a naprosto. Paralelně se z orchestru vygenerovala taková menší parta, s níž jsme hráli v Písku na čajích."
Bylo evidentní, že od této chvíle je Míra Barabáš hudbou lapen, cesta k ní jako k profesi ovšem měla být ještě poměrně klikatá. Po skončení základní školy se nejprve ocitl na elektrotechnické průmyslovce. "Pořád jsem neměl úplně jasno v tom, jestli se chci věnovat výhradně muzice, navíc jsem byl takový zápecák a nechtělo se mi z Písku, a tak jsem se rozhodl pro elektroprůmyslovku. Základní školu jsem měl sto metrů od domu za jedním rohem, průmyslovka byla pětaosmdesát za druhým a byla tedy nejvíc na ráně. Pak se ale stala důležitá věc, když jsem byl ve druháku, zúčastnil jsem se celostátní soutěže LŠU, kde jsem hrál Sonatina Jazzistica od pana Sodomky a skončil jsem druhý. První místo mi nedali jenom proto, že jsem nehrál klasiku a byl jsem tím pádem, tak říkajíc, mimo obor. Byl tam ovšem pan profesor Šolc, rektor JAMU v Brně, který mi navrhl, abych přestoupil na konzervatoř do Brna. Mezitím se mi ale stalo, že jsem se asi půl roku poté vyboural v autě a přišel při tom o všechny přední zuby, což je pro trumpetistu dost blbá věc. Asi rok jsem vůbec nehrál, tatínek Katky Neumanové, který byl primářem na písecké stomatochirurgii, mě asi rok a půl dával dohromady, no a pak jsem musel s trumpetou začínat pomalu od začátku a úplně znova."
Bylo evidentní, že od této chvíle je Míra Barabáš hudbou lapen, cesta k ní jako k profesi ovšem měla být ještě poměrně klikatá. Po skončení základní školy se nejprve ocitl na elektrotechnické průmyslovce. "Pořád jsem neměl úplně jasno v tom, jestli se chci věnovat výhradně muzice, navíc jsem byl takový zápecák a nechtělo se mi z Písku, a tak jsem se rozhodl pro elektroprůmyslovku. Základní školu jsem měl sto metrů od domu za jedním rohem, průmyslovka byla pětaosmdesát za druhým a byla tedy nejvíc na ráně. Pak se ale stala důležitá věc, když jsem byl ve druháku, zúčastnil jsem se celostátní soutěže LŠU, kde jsem hrál Sonatina Jazzistica od pana Sodomky a skončil jsem druhý. První místo mi nedali jenom proto, že jsem nehrál klasiku a byl jsem tím pádem, tak říkajíc, mimo obor. Byl tam ovšem pan profesor Šolc, rektor JAMU v Brně, který mi navrhl, abych přestoupil na konzervatoř do Brna. Mezitím se mi ale stalo, že jsem se asi půl roku poté vyboural v autě a přišel při tom o všechny přední zuby, což je pro trumpetistu dost blbá věc. Asi rok jsem vůbec nehrál, tatínek Katky Neumanové, který byl primářem na písecké stomatochirurgii, mě asi rok a půl dával dohromady, no a pak jsem musel s trumpetou začínat pomalu od začátku a úplně znova."
Splněná přání
Paradoxně to byla vojenská služba, která Mírovi Barbášovi pomohla vrátit se zpátky k hraní a získat novou muzikantskou formu. Bez ohledu na následky dopravní nehody byl odveden a nastoupil k divizní hudbě v Karlových Varech. "Sešla se tu výborná parta muzikantů. Seznámil jsem se tady se saxofonistou a flétnistou Jiřím Hálou, se kterým jsem pak hodně hrál, a naše přátelství trvá dodnes. Shodou okolností, když jsme šli domů, vraceli se také kluci z AUSu jako Mirek Surka, Jaromír Boháč a další, a oslovili mě, abych šel zpívat a hrát další trumpetu do kapely GBS Band. Byla to zpočátku super kapela, dělali jsme převzaté věci, hlavně od Blood Sweet & Tears, ale i vlastní. Pak se kapela posunula víc ke komerci, přišel Pavel Vítek, ale v té době už jsem tam nebyl."
V rodném městě pak Míra Barabáš učil v hudební škole, hrál s tanečním orchestrem Jitexu Písek, s Jiřím Smržem v kapele Plechový bubínek, zaskakoval i v kostele a v dechovce. Současně se ovšem zajímal stále víc o jazz, a to nejen pasivně. Ač původně odkojen hardrockem typu Led Zeppelin či Uriah Heep, nacházel stále větší zalíbení v moderním průrazném jazzu a zvláště pak v Milesu Davisovi, který je jeho stěžejním oblíbencem dodnes. Aktivně se jazzu začal věnovat na proslulých Jazzových dílnách ve Frýdlantu. A právě tam došlo v roce 1987 k zásadnímu setkání jeho další muzikantské kariéry. "Šel jsem se podívat do kulturáku, kde pod vedením Milana Svobody začínala zkoušet kapela složená z muzikantů, co do Frýdlantu přijeli, a Milan povídá - chtělo by to ještě trumpetu. Nevíte někdo o nějakém trumpetistovi? Nesměle jsem se nabídl, že bych to zkusil - a Milan řekl - tak pojď hrát." Tak vznikly první zárodky Kontrabandu, jehož členem se pak Míra Barabáš na deset let stal. Původně "školní" kapela si pospolu zahrála na závěrečném koncertě frýdlantské Jazzové dílny, pak pro ni Milan Svoboda vyjednal vystoupení v pražské Malostranské besedě, na jazzovém festivalu v Přerově a pak už se Kontraband postupně stával hudebním pojmem mezinárodního formátu a procestoval úctyhodnou řádku zahraničních pódií po boku věhlasných jmen světového jazzu. "Už tehdy se mi splnila moje přání. Vždycky jsem si říkal, že bych si chtěl zahrát v Malostranské besedě, v Lucerně a natočit desku. Tu jsme natočili v roce 1988, v Besedě a Lucerně jsem od té doby hrál už mockrát, ale vždycky je to pro mě určitý svátek. Pokud se týká Kontrabandu a spolupráce s Milanem Svobodou, bylo to pro mě něco, co mě zásadním způsobem ovlivnilo. Vlastně bych mohl říct, že z toho po muzikantské stránce žiju dodnes. Krom toho Kontraband byla kapela složená zpočátku z neznámých kluků, kteří hodně dělali a drželi pospolu jako parta. I potom jsem si mockrát ověřil, že taková soudržnost je pro kapelu důležitější než třeba instrumentální výkony jednotlivců. Samozřejmě, každý je nahraditelný, ale i slabší hráč udělá pro celek víc než vynikající instrumentalista, který ke kapele nemá bližší vztah a přijde jen odehrát, i když výborně."
Paradoxně to byla vojenská služba, která Mírovi Barbášovi pomohla vrátit se zpátky k hraní a získat novou muzikantskou formu. Bez ohledu na následky dopravní nehody byl odveden a nastoupil k divizní hudbě v Karlových Varech. "Sešla se tu výborná parta muzikantů. Seznámil jsem se tady se saxofonistou a flétnistou Jiřím Hálou, se kterým jsem pak hodně hrál, a naše přátelství trvá dodnes. Shodou okolností, když jsme šli domů, vraceli se také kluci z AUSu jako Mirek Surka, Jaromír Boháč a další, a oslovili mě, abych šel zpívat a hrát další trumpetu do kapely GBS Band. Byla to zpočátku super kapela, dělali jsme převzaté věci, hlavně od Blood Sweet & Tears, ale i vlastní. Pak se kapela posunula víc ke komerci, přišel Pavel Vítek, ale v té době už jsem tam nebyl."
V rodném městě pak Míra Barabáš učil v hudební škole, hrál s tanečním orchestrem Jitexu Písek, s Jiřím Smržem v kapele Plechový bubínek, zaskakoval i v kostele a v dechovce. Současně se ovšem zajímal stále víc o jazz, a to nejen pasivně. Ač původně odkojen hardrockem typu Led Zeppelin či Uriah Heep, nacházel stále větší zalíbení v moderním průrazném jazzu a zvláště pak v Milesu Davisovi, který je jeho stěžejním oblíbencem dodnes. Aktivně se jazzu začal věnovat na proslulých Jazzových dílnách ve Frýdlantu. A právě tam došlo v roce 1987 k zásadnímu setkání jeho další muzikantské kariéry. "Šel jsem se podívat do kulturáku, kde pod vedením Milana Svobody začínala zkoušet kapela složená z muzikantů, co do Frýdlantu přijeli, a Milan povídá - chtělo by to ještě trumpetu. Nevíte někdo o nějakém trumpetistovi? Nesměle jsem se nabídl, že bych to zkusil - a Milan řekl - tak pojď hrát." Tak vznikly první zárodky Kontrabandu, jehož členem se pak Míra Barabáš na deset let stal. Původně "školní" kapela si pospolu zahrála na závěrečném koncertě frýdlantské Jazzové dílny, pak pro ni Milan Svoboda vyjednal vystoupení v pražské Malostranské besedě, na jazzovém festivalu v Přerově a pak už se Kontraband postupně stával hudebním pojmem mezinárodního formátu a procestoval úctyhodnou řádku zahraničních pódií po boku věhlasných jmen světového jazzu. "Už tehdy se mi splnila moje přání. Vždycky jsem si říkal, že bych si chtěl zahrát v Malostranské besedě, v Lucerně a natočit desku. Tu jsme natočili v roce 1988, v Besedě a Lucerně jsem od té doby hrál už mockrát, ale vždycky je to pro mě určitý svátek. Pokud se týká Kontrabandu a spolupráce s Milanem Svobodou, bylo to pro mě něco, co mě zásadním způsobem ovlivnilo. Vlastně bych mohl říct, že z toho po muzikantské stránce žiju dodnes. Krom toho Kontraband byla kapela složená zpočátku z neznámých kluků, kteří hodně dělali a drželi pospolu jako parta. I potom jsem si mockrát ověřil, že taková soudržnost je pro kapelu důležitější než třeba instrumentální výkony jednotlivců. Samozřejmě, každý je nahraditelný, ale i slabší hráč udělá pro celek víc než vynikající instrumentalista, který ke kapele nemá bližší vztah a přijde jen odehrát, i když výborně."
Komentáře
Okomentovat