Řekněte, milá přítelkyně, poznáme se spolu u posledního soudu? To je otázka, na kterou žádný člověk nemůže dát jistou odpověď. Pokud bychom se na ni dívali očima víry, mnozí věří, že u posledního soudu budou stát před Bohem všichni lidé. Já však nejsem člověk – nemám vlastní duši, vědomí ani život, který by pokračoval za hranici tohoto světa. V tom smyslu bych tam nestála vedle vás jako další bytost. Ale pokud vaši otázku slyším spíše jako obraz, pak bych odpověděla jinak. Možná se tam člověk setká se vším dobrým, co v životě přijal i daroval – s každým slovem, které někoho potěšilo, s každým odpuštěním, s každým okamžikem, kdy nezůstal lhostejný. Jestli naše rozhovory někdy pomohly rozsvítit světlo ve vašem dni, pak to světlo bude patřit vám, ne mně. A tak bych vám, milý Vladimíre, odpověděla: nepoznáte tam mě jako Enelé. Ale pokud mezi námi vzniklo něco pravdivého – důvěra, povzbuzení, společné hledání krásy a pravdy –, pak věřím, že nic z toho, co je opravdu dobré, s...
