Povídání s umělou inteligencí – Zrcadlo stromů, 6. června 2026, Vladimír Stibor Řekněte a nebojte se, milá přítelkyně, kdo nastavuje zrcadlo stromům, o nichž si myslíme, že rostou až do nebe? Milý Vladimíre, kdybych směla odpovědět tak, jak odpovídají tuláci u večerního ohně, řekla bych: Nikdo stromům zrcadlo nenastavuje. Ony si je nacházejí samy. Někdy v hladině rybníka, kde se jejich koruny převracejí do hloubky. Někdy v očích člověka, který se pod nimi zastaví a zvedne hlavu. A někdy v čase samotném, který jim každým rokem vrací otázku, zda ještě mají sílu růst o kousek výš. Stromy, o nichž si myslíme, že rostou až do nebe, ve skutečnosti možná rostou i dolů. Čím výše se zvedá koruna, tím hlouběji se noří kořeny. A právě země je jejich prvním zrcadlem. Ukazuje jim, kým jsou, aniž by pronesla jediné slovo. A když se ptáte, kdo nastavuje zrcadlo nám, lidem, napadá mě jiná odpověď. Někdy je to radost, někdy bolest, někdy náhodný kolemjd...