Noc z 29. na 30. 12. byla hrozná. V mém bytečku si udělaly sešlost snad čarodějnice rodu Lukašíků nebo odjinud, Nevím. Doslova jsem se krčila v postýlce a schovávala hlavu pod peřinu. Jedna velká silueta děsného zjevení, byla asi šéfkou všech bab, které na mě ječely a křičely, proč jsem ještě na světě, když už jsem měla být dávno mrtvá. A že všechny moje neduhy posílají na mne ony, aby dokázaly svou velkou moc i v záhrobí. Dělat nechápavé obličeje mi nepomůže, protože jsem jí velmi ublížila, když jsem pojala za manžela jejího syna. Už jí pak nechtěl hladit, kde ona chtěla a jak jsem všechno to její týrání mohla přežít? Kdybych včas odešla z jejich rodiny, mohla jsem být nyní zdravější a užívat si v pohodě podzim života. Pak se ještě ptala, proč jsem si nevzpomenula, že má svátek, vždyť mít někoho v srdci neznamená jen na něj nadávat, ale i ho nekonečně milovat. Nyní si se svým synem víc užívá, než když byl na Zemi. Má v nebi ohromnou pozici, protože všech...
