Kam schovala se křídla čapí, slyšte, maličký se probouzí, slzy štěstí rodičku skrápí, po náročné porodní explozi. Její dítko roste čile k světu, sama by za něj život položila, snaží se ze skřeků poskládat větu, přec v jednoduchosti tkví ta pravá síla. Děti, to je naše radost v hávu malé bytosti, naše rodičovská slabost, rozmile přehnané vlídnosti. I když už dospějí a mají své rodiny, pro nás to budou vždy naše děti, od narození po poslední života hodiny, a vězte, že čas nám strašně rychle letí. Tak važme si toho, že je máme, neberme jim naděje a plňme jejich přání, každý v životě bere úlohu, kterou všichni poznáme, totiž to, že stane se rodičem, co vlastní krev brání... TOMÁŠ PŘIDAL