Řeka loudavá stezka, v peřejích přestávek si pohrává s kaménky jak děcko. Když večer plačící mlhou visí nad zátokou, tu vydechují tůní zamlklé lekníny a v hlubinách myšlenky kvasí. A nyní přišel, řeko, čas, kdy říkej, že jsi věčně mladá a že stárnu, že prchneš v okamžení, kdy se zastavím, že zemru. Říkej, co chceš, vždyť jsem tě přišpendlil napínáčky slov na bílý papír. BOHUMIL HRABAL Je docela možné, že tato báseň je o řece Otavě. Spisovatel Bohumil Hrabal jezdíval často do lázní Vráž u Písku a když jsem se tam s ním potkala, tak mi vyprávěl, že chodí na dlouhé procházky až k Otavě, která jej fascinuje. A že o ní napsal báseň. Setkala jsem se s ním 25. července 1965, když jsem si byla podepsat některé jeho knihy. Dlouho jsem tuto báseň hledala, až jsem ji našla ve sbírce Ztracená ulička (1991). /Fotografie řeky Otavy - Antonín Mareš/
