OTAVÍNKA

"Rád procházím jarní tržnicí. Pokaždé si koupím květinu v kořenáčku. Nejkrásnější však bývají macešky. Přemýšlím o tom, proč mne tak lákají a co s nimi udělám. Někteří lidé macešky nosí a sázejí na hroby. Pak se stává, že vzpomínka u hrobu dostává nový sametový charakter. Je to něco jako duha, která se vloudila do slzy až nad obzor. Zasazené macešky potvrzují sílu okamžiku. Mrzí mě, že si někteří lidé myslí, že macešky jsou smutné přítelkyně hrobů. Farář a básník Jakub Deml napsal: " Maceško, nikdy ses mi nehodila do kytičky, ale kdyby smrtihlav neměl milující bytosti, nežil by už. Kdožpak zná všechna tajemství noci !" Motivy našeho jednání nejsou mimo dobro a zlo. Naše jednání žije uprostřed života, který není pouhý mechanismus, ale i pohyb nitra. Maceška se mi taky nehodí do kytičky, ale vede mě k zadumání . Přemýšlím, tápu, hledám a najednou se usmívám, protože dívám-li se na ty pestré sametové kvítky, dívám se do zrcadla. Macešky se smějí. Všimněte si jich. Mají očič...

Jak dávno je tomu co šli jsme spolu s tátou cestou necestou přes pařezy stromů mořem lesů až k Týnu Košíky hřibů po okraj naplněny u Vltavy sedli si a povídali Tenkrát jsme ještě nevěděli že jednou to bude znít jako pohádka protože přijde čas kdy naše památeční cesta ustoupí Temelínu (Petr Henk,1983)

Tenkrát jsem vyběhl potají v pyžamu do polí jen pár dní před cestou za jižním sluncem A přešly hodiny dny týdny měsíce a ještě hezkých pár desítek let A přece pokaždé když se jak tenkrát zas tolik těším a přitom sotva popadám dech vidím ta místa co dávno zmizela zelniště za plotem a slyším pod lesem pomalu supět předlouhý nákladní vlak (Zdeněk Janík)

Žabí zpěv štěkot psů vůně lip v přívozu vábí prázdný prám Vítr se koří osikám Za každým slovem planý slib (Zdeněk Janík :Čas je nit na kolovrátku. Písek 2008) Fotografie : Jana Syrová