KROKY TONIČKY
Kdysi,
když jsem bydlela v Písku, tak naše paní domácí se tak jmenovala. Byla to
velmi
malá paní a hrozně zvědavá. Otevírala mojí korespondenci s chlapci, což se
mi
nelíbilo. A vždy hlásila mamince, od koho přišel dopis a že ten či onen není
vhodnou
partií,
protože jeho rodiče jsou či nejsou a zkrátka pletla se, do čeho neměla. A když
jsem
jí to vytýkala s tím, že je to i trestné, tak vždy říkala: „Slečno
Haničko, nezlobte se,
ale
já Vám tak závidím Vaší výšku. Dejte mi aspoň dvacet cm!“ Pravda, tenkrát jsem
měřila
182 centimetrů a ona asi 150.
Páteční
popoledne jsem šla do obchodu Hruška pro kostku másla a drobnou cibuli.
Venku
bylo hrozné vedro a dusno. Musela jsem
zvolit jinou cestu, protože tam, kde
jezdí
tramvaj u lékárny je rozkopaný chodník. Chodí se mi dosti svízelně, protože
pěšinka
mezi trávou a kamením je kostrbatá. Celkem jsem ušla 1 600
m. Při cestě
zpět
jsem našla u výtahu sedět na lavičce sousedku, která čerpala přírodní vitamín
D.
U
domu byl krásný pohled na záhon růží. Jejich pěstitelka je nyní v nemocnici
už
delší
čas a tak tyto květinky každého zdraví. Radost pohledět.
S tím otvíráním dopisů mám také špatné zkušenosti z mládí. Naši mi otevírali dopisy a přebírali penze za brigády a navíc mi z těch peněz nic nedali - vadilo mi to. Co jsem ale měla dělat, bydlela jsem u příbuzných a tak jen co nejdříve se vdát a odejít od nich.
OdpovědětVymazatJednu Toničku jsem znala v práci, ale brzy odešla-ranila ji mrtvice, když jí bylo 50 let.
Ty růže jsou krásné.