PŘED 22 LETY
Rozloučit jsem se nestačila
autobus měl zpoždění
maminka vydechla naposledy
na svojí cestě poslední
Byl Velký pátek
sedmnáct hodin právě bilo
moje nohy nemohly jít
po táborské ulici
Všechno se se mnou zatočilo
píchalo mne silně u srdce
jakoby se svět zastavil
byly Velikonoce
Moje maminka koncem března 1969
(13. 9. 1911 - 29. 3. 1997)
Haničko, to je neuvěřitelná podoba - mamince jako bys z oka vypadla, aspoň jí budeš všem svým blízkým svou vlídností připomínat.
OdpovědětVymazatI moje maminka. V tento den. Před třemi roky. Bylo úterý po velikonocích. Náhle. Našla jsem jí v její posteli. V noci ji zlobil žlučník. Byla jsem se na ní podívat odpoledne. Spala. Nechtěla jsem jí budit. Když se ale večer nešla dívat na své oblíbené televizní pořady, bylo mi to divné. Znovu jsem vkročila do ložnice ... byl to šok!!! Ten okamžik zůstane navždy uložen v mém srdci. Díky maminko! Za všechno! Za Tebe!
OdpovědětVymazatTen úsměv máš také po ní. Měla jsi ji o hodně déle než já a stejně dodnes po ní truchlím. Nevím, jestli na mne bude někdo z potomků tak vzpomínat, nejsem si jistá. To je život, není věčný. Pro nás je takovým smutným měsícem, kdy členové rodiny umírali- prosinec, leden ,únor červenec
OdpovědětVymazatNa zesnulé rodiče člověk myslí a vzpomíná. Přece je to jeden z nejsilnějších lidských vztahů, které člověk má. A je pravda, že podoba Otavínčiny maminky a Otavínky je velmi zřetelná. U nás to bylo také tak, a to jsme byli čtyři sourozenci. Jsme pokračováním života svých rodičů, i když každý jiný, genetika se nezapře.
OdpovědětVymazat