MÍLO, VZPOMÍNÁME . . .

Často vzpomínám na svého Velkého bratra. Poslední dobou


zejména na čas, kdy mě vozil na sáňkách. Měla jsem pět let
a on byl v maturujícím ročníku Obchodní akademie. Dolů se
Šobrovny jsme jeli oba a nahoru mi táhl na saních. Tenkrát
jsme bydleli na Harantovce.


Občas jsme dostali nějakou husičku na vykrmení a oba jsme
museli chodit do kůlny na dvoře, kdy byla husa ve dřevníku.
Krmili jsme ji šiškami a museli jsme tak činit tajně, protože
domácí nedovolili přechovávat v domě jakékoliv zvíře. Dnes
se mi zdá, že to i věděli, ale tvářili se prapodivně.


Můj bráška jezdil hodně na kole a pořád lepil galusky. Jeho
pokojíček s okny na ulici jsem po jeho odchodu na studia do
Prahy dostala já a ohromně jsem si ho užívala. Bráška moc
často domů nejezdil asi tam měl nějaké jiné zájmy. Přebýval
nějaký čas u strýčka Vojtěcha v Holešovicích, jindy zas na
Smíchově u tety Vlasty.


Když promoval, tak se i ženil, aby se to vzalo najednou a dělo
se tak 13. dubna 1957, když mu bylo dvacetčtyři let.
Životní cesta manželská z Prahy do Písku, Milevska a Tábora
trvala téměř padesát let. V létě 1967 se rodiče odstěhovali do
Tábora a tak naše letní a zimní návštěvy končily v Táboře.
S bráchou jsme se občas vídali, horší to bylo po smrti maminky.
Za posledních devět let jsme se viděli jen třikrát. Většinou,
když jsem jela na hrob, tak jsem se dopředu domluvila, aby
neměl zle, protože se něco stalo, ale dodnes nevím, co, že po
smrti maminky byl mi můj bratr zapírán a nějak jsem přestala
existovat. Takže mi to připadalo, že odchodem maminky
odešel i můj brácha. Moc to bolelo. Obě milované bytosti
najednou..Měla jsem ještě šanci sejít se s bráchou v říjnu,
kdy už byl vdovcem. Nikdy na ten rozhovor nezapomenu,
za dvě hodiny jsme si pověděli tolik.
Když jsme jej jeli navštívit v prosinci do LDN
tak mne dlouho nepoznával a plakal bolestí. Dneska je to pět let,
co odešel za svou milovanou ženou, protože nemohl bez ní žít.


Komentáře

  1. To je moc smutný příběh.
    Ale ti co jsme milovali s námi stále zůstávají...

    OdpovědětVymazat
  2. Smutný příběh...
    Škoda,že jste se nemohli vídat.Povídaní se sourozenci o společném dětství atd..nic nenahradí.Já si to snažím užít-ještě žije sestra a dva bratři./dva už odešli - moc nám chybí/

    OdpovědětVymazat
  3. Opravdu nebudu originální, ale jinak to nejde říct, než že je to opravdu smutný příběh. Říká se, když odejde máma, odejde domov a něco na tom bude. Můj bráška, u kterého v domku maminka bydlí také není moc akční a kdyby bylo jenom na něm... Tak jsem jednou taky zvědavá, ale doufám, že ještě na tohle nemusím myslet.

    OdpovědětVymazat
  4. Právě toho se taky bojím - jako každý. Ale nestává se to běžně, tak doufám, že nám se to nestane. Tvůj příběh je smutný a není jich zase tak málo. Někdy jsou staří lidi na sobě závislí, že se pak dlouho nepřežijí. Tohle je doba vzpomínání, nedivím se, že jsi vzpomněla

    OdpovědětVymazat
  5. To je moc smutné, ale krásné vzpomínky ti zůstaly.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

PODĚKOVÁNÍ SM

O ČOKOLÁDĚ .. .